Očima trenéra Viktora Zapletala
Když vystoupíte na letišti v Santo Domingu z obrovského Jumba, okamžitě jste vtaženi do pro nás absolutně exotického světa, který má jen málo společného s tím, co známe. Ten pocit je ještě hlubší, protože máme možnost poznat Dominikánskou republiku úplně jinak, než turisté, kteří si z této úchvatné země odnášejí většinou pouze obrázek bílých pláží lemovaných kokosovými palmami a luxus hotelových komplexů.
Dominikánská republika je země protikladů. Na silnici zde potkáte luxusní terénní auta a vedle jede jakási tříkolka naložená kokosovými ořechy a v tak neuvěřitelném technickém stavu, že vůbec nechápete, jak něco takového může jezdit. Taxíky bez dveří, autobus či auto s motorem bez víka, kanály bez poklopu, auta bez jakéhokoliv signálu zastavující v křižovatce, či motorky na dálnici jedoucí v protisměru, tak to všechno je zcela běžné.
Dominikánci jsou však v naprosté pohodě a jsou opravdu velmi milí, ochotní a hrdí na svou zemi. Nevěřili byste, jak jsou sportovní. Asi bych těžko hledal tak sportovní národ, kdy každý večer tisíce lidí zaplní sportovní centra, která mají na velmi vysoké úrovni a věnují se sportu. Národním sportem je baseball. Cyklistika zde byla založena teprve nedávno, ale rozvíjí se velmi rychle, má patřičné nadšence, závodníky i organizátory a především značnou podporu vlády.
V centru Santo Dominga, v nádherném parku lemujícím moře, každý den policisté zatarasí čtyřproudovou silnici v délce 10 km, kde cyklisté trénují. Policisté v elektrických golfových vozítkách pak pečlivě hlídají, aby do této cyklotrasy náhodou nevjelo auto a přítomná je dokonce i sanitka. Tady trénuje velké množství lidí všech kategorií. Výkonnostní cyklisté, junioři, veteráni i manažeři, kteří na začátku cyklotrasy zastaví svá luxusní terénní auta, převléknou se z obleku a jdou jezdit.
Ráno začínáme tím, že si jdeme koupit snídani, ovoce pro Jirku a existenční kafe pro trenéra. Jirka snídá ananas, papáju, různé druhy melounů a vymačkanou šťávu z čerstvých pomerančů, které tady prodávají na každém rohu na takových pojízdných barech.
Pak vyrážíme na trénink, který má dvě části, adrenalinovou, kdy se musíme dostat přes město a poznávací, kdy jedeme venkovem. Jezdí se tady ve třech pruzích, které jsou vlastně pořád zacpané, úplně vším, co má kola. Auta častokrát nemají zrcátka a zdejší městský provoz připomíná pražskou magistrálu v dopravní špičce, ale opravdu jen přibližně, stav je mnohem horší. Mezi tím vším se motají prodejci snad úplně všeho, od mobilních telefonů po kafe. A tímto se musíme prokličkovat na kolech. Paradoxně, se cítíme poměrně bezpečně, zdejší řidiči jsou bezmezně ohleduplní. Pořád troubí, což zpočátku působí velmi bláznivě, nicméně ve zdejším provozu je to velmi praktická činnost a za chvíli pochopíte, že celý provoz má poměrně jasný řád. Troubením řidiči signalizují, že nás vidí, ať jedeme nebo naopak, že nás předjíždějí. Auta jedou stejně rychle jako my na kolech, takže se zde stáváme plnohodnotným účastníkem provozu s tím, že jako slabší a „neoplechovaní“ máme přednost.
Venkovská část je neméně zajímavá, z relativně luxusního a civilizovaného města vjíždíme do světa veliké chudoby. Dominikánci neustále něco prodávají a tak podél silnice vidíme prodávat živé slepice, staženou kozu, mušle, obrovské živé kraby, ale i auta a motorky ve značném věku a tomu odpovídajícímu stupni rozkladu, olej v sudu, naftu v plechovce nebo například prostitutky, které prodávají sami sebe. A do toho všeho hraje z obrovských reprobeden hudba. Každý stánek pouští něco jiného, základem je dostatečná hlasitost, takže za chvíli máme pocit, že trénujeme spíš na pouti. Neustále tady něco opravují. Auta přímo na silnici, což je vzhledem k jejich stavu pochopitelné, nebo spadlý náklad – včera jsme několikrát minuli náklaďák, který byl doslova přecpaný židlemi z bambusu, které stále padaly. Posádka tedy stále zastavovala a připevňovala je.
Zajímavá je úloha policie. Asi nejkurioznější případ jsme viděli na velodromu, kde policista prodával živé kačery a neméně zajímavý prodej uskutečňovala dvojice policistů, hlídajících cyklotrasu, kde trénují místní cyklisté, která zde na grilu smažila a prodávala vajíčka. K tomu všemu jsou policisté vyzbrojeni brokovnicí s uříznutou hlavní, přesně takovou, jakou má i Rambo.
Dominikánská republika je úchvatná země. Nemá tzv. střední třídu, lidé zde jsou buď velmi chudí nebo naopak, velmi bohatí. Etapový závod, který se zde uskuteční, chápou jako propagaci své země.
Juan Luis Rodriguez, zakladatel závodní cyklistiky v Dominikánské republice, dlouholetý prezident místní cyklistické federace a jeden z hlavních organizátorů závodu Vuelta Dominicana, by rád dal šanci i hendikepovaným cyklistům. Pár jich už na kole jezdí, z nichž ten nejlepší se po Jirkově boku letošního závodu zúčastní. Je mu teprve 19 let, jmenuje se Rodny Minier. S cyklistikou začal před třemi lety, když viděl v místní televizi závodit Jirku při jeho první účasti, v roce 2005. I to je vysvětlení, proč je Jirka takovou osobností sportu. Dokáže motivovat. Rodny má postiženou pravou ruku a pokud se dominikánské federaci podaří vyslat ho na nějaké závody hendikepovaných, může se dočkat velkých úspěchů.
